Xandi Huber: Jako nejmenší hráč turnaje mívá velkou výhodu. Podporu fanoušků.

Rozhovory

Autor Bobb Kufa

čtvrtek, 2. května 2019

Xandi Huber: Jako nejmenší hráč turnaje mívá velkou výhodu. Podporu fanoušků.

Alexander „Xandi“ Huber (33) je velice inteligentní hráč, který navzdory své výšce (178 cm) umí prohnat i světová beachová esa, dostal se olympiádu. Před pár dny jsem ho vyzpovídal, pojďte si přečíst velmi otevřený a upřímný rozhovor na podobná témata jako dřív, ovšem detailněji.

R.K.: Xandi, jsi velmi známý hráč, ale mohl by ses popsat pár slovy, jaký jsi?

X:: Popsal bych se jako uvolněný, zapálený pro věc. Ale k tomu všemu taky trochu chaotický

R.K.: Zajímavá kombinace. Je tedy pro tebe lepší hrát na centrkurtu plném fandících lidí nebo naopak někde v ústraní, kde je větší klid a můžeš se soustředit na svůj výkon?

X: Rozhodně hraju radši na centrálním kurtu. Miluju hrát před obrovským počtem diváků, je to pro mě něco nepopsatelného. Troufám si říct, že bývám poměrně často milován těmi davy – zpravidla jako nejmenší hráč celého turnaje si mě oblíbí a fandí mému týmu. Toto mě provází celou mou kariéru a téměř po celém světě. Fanoušci vidí, jak bojujeme proti fyzicky skvěle vybaveným soupeřům a bývají tak často na naší straně. Tahle podpora mi vždycky hodně pomáhala.

Chtěl bych ale ještě zmínit jednu z nejlepších atmosfér, co jsem zažil v celé mé kariéře. Bylo to právě na vedlejším kurtu, nikoliv hlavním. Šlo o turnaj v Long Beach (Kalifornie, L.A.) a lidé tam stáli kolem kurtu tak blízko, že na nás pořvávali, hecovali, povídali si s námi a podobně. Byla tam velmi speciální atmosféra. Takhle se hrávaly turnaje na plážích v počátku beach volejbalu a má to své kouzlo. Bavilo mě to.

R.K.: Kterého ze svých výsledků si ceníš nejvíc, který je pro Tebe nezapomenutelný?

X: Nejlepší výsledek je asi 9. místo na olympiádě v Riu 2016, kam jsme se dostali díky vítězství na Continental Cupu. Mám za to, že na těchto akcích jsem hrál nejlepší beach volejbal ve své kariéře. Určitě je potřeba zmínit také bronzovou medaili na Fuzhou Open 2013. Z pohledu výkonu to možná byl ještě větší úspěch, protože to byl turnaj, na kterém startovaly ty nejlepší světové týmy a nám se podařilo prokousat až k medaili.

Každopádně nejvíc nezapomenutelné jsou dva turnaje: 1. titul mistra Evropy do 23 let, který byl pro nás s Felixem Bläulem velmi neočekávaný a nakopl tak mou kariéru vzhůru. V tu chvíli jsem si totiž náhle uvědomil, že asi opravdu umím hrát dobře beach. 2. turnaj byl můj 3. mistrovský titul Rakouska v roce 2017. Bylo to po náročné sezoně, kdy mi např. federace nedovolila start na MS ve Vídni. Tímto turnajem na konci léta jsem se dostal zpátky do hry. Tento titul byl také neočekávaný a tak to pro mě bylo velmi emotivní.

R.K.: Které turnaje na světě máš rád a proč (kromě tvého rodného Klagenfurtu)?

X: Vždycky jsem zbožňoval turnaj v Badenu (u Vídně). Dřív tam bývalo rakouské áčko, nyní už tam bude 1* FIVB turnaj. Mám tam spoustu starých známých a i lidé, co mají na starosti organizaci (od šéfa až po security), se ke mně chovají jako k dobrému příteli a to je příjemné. Nehledě na unikátní atmosféru, která tam bývá. Turnaj se hraje ve starých lázních na pláži. Je to moc pěkné místo a všem doporučuji se tam jet podívat na 1* turnaj letos v červnu. Mimo Rakousko se mi vždycky líbí v Itálii, ať je to turnaj v Římě v olympijském komplexu Foro Italico mezi antickými sochami nebo v Cagliari na pláži.

R.K.: Zakázal jsem ti Klagenfurt záměrně, protože se ho týká další otázka. Jaké to je hrát v mecce beachvolejbalu a ještě tvém rodném městě? Ty jako domácí matador musíš mít obrovskou podporu a péči. Je to pro tebe extra tlak navíc nebo si to naopak užíváš a využíváš k nejlepšímu představení?

X: Je to pro mě samozřejmě vždycky speciální událost. Každý člověk, který mě doprovázel mou kariérou od mladých let, teď sedí každý rok na tribuně a užívá si. A taky díky tomu potkám spoustu známých a přátel, které jsem třeba dlouho neviděl, protože opravdu každý, kdo mě zná, tak se snaží dostat na tribunu aspoň na moje zápasy. Potom se stává, že se kouknu do toho několika tisíci členného davu a rozeznávám stovky lidí, které znám. Taky je to jediná doba v roce, kdy mě lidé poznávají na ulici.

Každý rok to byl trochu jiný pocit. První rok v hlavní soutěži byla katastrofa, byl jsem tak šíleně nervózní, abych se před všemi těmi lidmi neztrapnil proti týmům, co jsou lepší než my, že jsem celou noc nespal. Druhý den jsme hráli proti Ricardo/Emanuel. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Jiný rok jsme byli celou sezonu na dobré vlně, takže jsme očekávali, že bychom mohli dojít daleko hnáni podporou na centrkurtu. Tajně jsem doufal v účast ve finálovém dni. Tento rok jsme však prohráli hned první zápas, takže mě to rychle a tvrdě hodilo zpět do reality. Nakonec jsme nehráli tak špatně a skončili 9. V roce 2015 jsme se po velmi špatné sezoně nemohli dočkat domácího turnaje. Byla to velká vzpruha a úleva hrát po roce doma. A skutečně jsem začal hrát lépe, což přineslo první dobrý výsledek v té sezoně. Zkrátka ve většině případů jsem byl schopen si to užít. V některých letech a určitých momentech jsem cítil i nějaký tlak navíc, ale atmosféra a fanoušci mi pomohli na ten tlak a stres zapomenout. Protože jim je jedno, jestli vyhraješ nebo prohraješ, oni tě chtějí podpořit za každých okolností, chtějí vidět pěkné akce a hlavně se bavit. Nicméně si myslím, že mi domácí prostředí a kurt, který dobře znám, vždy spíš pomohly k lepšímu výkonu, nepamatuji si vyloženě špatný výkon.

Konec první části. V té další se dozvíte jak je to s rakouskými národními turnaji a kluby. Zjistíte, v čem jsou třeba lepší než naše. 

Foto: FB Xandi Huber

Generální partner

Stample!

Partneři a sponzoři

Birell Plzeňský Prazdroj Koktejl S-Centrum Benešov
Gymnázium Pardubice Mozartova Levitas HIKO SPORT Plzeň pro sport JIP GALA KMOTRA Hanka Mochov