Petr Koukal 2. část: Písek je vhodný pro všechny sporty

Přečtěte si pokračování rozhovoru s českým reprezentantem v badmintonu a olympionikem Petrem Koukalem (27). Jeho jméno je spojeno kromě sportovních výsledků také s příkladem člověka, který překonal rakovinu a vrátil se na sportovní špičku. Rozhovor jsme s nim točili těsně před odletem na mistrovství světa v čínském Kuang-Čou. Petr doufal v postup do 3. kola. Zranění kolena mu ale nakonec nedovolilo dokončit zápas v druhém kole proti indickému reprezentantovi Kashyapu Parupallimu. Petr Koukal tak musel zaměnit dějiště mistrovství světa za péči v Centru pohybové medicíny MUDr. Pavla Koláře v ČR.

Pomáhá ti ve shánění peněz i tvůj příběh?

Samozřejmě, že je to od té nemoci lepší, protože si sponzoři takzvaně nekupují jenom sportovce, ale lidský příběh. A ten je pro ně kolikrát srozumitelnější. A v komunikaci ven nebo dovnitř firmy se jim lépe obhajuje, že dali někomu peníze. Takže rozhodně to pomohlo, nemá cenu říkat, že ne.
Mě spíš mrzí, že v Česku všichni to partnerství berou jako sponzoring. A já si myslím, že to je hrozná chyba. Chtěl bych tenhle přístup změnit, až jednou s badmintonem skončím. Aby to nebyl sponzoring, ale marketing. Aby ta firma využívala sportovce pro svůj marketingový potenciál, a ne proto, že mu dá peníze. Firmy by měly uvažovat tak, že začnou pracovat s nějakým sportovcem, tomu dají peníze, aby měl na sezonu, a on jim za to bude propagovat nějaký výrobek, což jim zase pomůže v prodeji. Ale sportovní marketing jako takový tady v ČR podle mého názoru zatím ještě neumíme.

Jak to funguje v zahraničí? Inspiruješ se tam?

Snažím se to okoukávat. Třeba v USA to funguje jinak, protože tam je kupní síla úplně jiná a fanoušci ty sportovce prožívají úplně jinak než tady. Ale myslím si, že tady je prožívají taky, ale média a firmy tomu nedají příležitost. Marketéři si myslí, že jsou to jen lidi ze šoubyznysu, co lidi zajímají, ale podle mě je zajímají i lidi ze sportu, umění a dalších odvětví.

Říkal jsi, že by ses sportovnímu marketingu chtěl věnovat, až skončíš s badmintonem. Kdy to bude?

Za tři roky po olympiádě v Riu. Ale už nyní s kamarádem uvažujeme, že bychom založili nějakou marketingovou společnost a trošku začali fungovat už teď, aby pak by bylo na čem stavět. Začali bychom na mně a pak postupně přibírali další sportovce.

Tvým cílem je spíš podpořit badminton nebo je pro tebe hlavní umístění na soutěžích?

Já jsem v tomhle celkem sobec, snažím se hrát sám na sebe. Jednu dobu jsem se snažil pomoct badmintonu, ale nikdo to neocenil, naopak lidé házejí klacky pod nohy. A navíc je to podle mě stejně nastavené tak, že když se bude dařit mně, tak se na tom badminton sveze. Kiki a Maki taky určitě nejde tolik o beachvolejbal, ale když budou šikovné, tak se bude dařit i beachi.

Máš pocit, že se postavení badmintonu v rámci českého sportu zlepšuje?

Rozhodně je to lepší, než před deseti lety, kdy jsem někam přišel, řekl jsem, že hraju badminton a ten člověk odpověděl, že hraje taky a ať si s ním jdu někdy zapinkat. Pak byli lidi, kteří vůbec netušili, na co bych třeba taky mohl peníze potřebovat a nevěděli, že se vůbec v zahraničí nějaké turnaje pořádají, protože to skoro nikdo nehraje. Většina lidí dnes už ten sport zná, i ho někdy hrála nebo viděla v televizi. Takže to je jednodušší. A já jsem za to rád. Možná, že jsem tomu asi pomohl i já, ale určitě i ta doba. Lidi omrzel squash a další sporty, tak zkusili něco nového.

Kdy ses potkal poprvé s beachbadmintonem?

Setkal jsem se s ním jednou, asi před sedmi lety. Na Strahově v hale někdo pořádal mistrovství republiky v beachmintonu, i to bylo právě takhle pojmenované. Já jsem tam byl pozvaný, abych to nějak zaštiťoval. A celkem to asi vyšlo, účastnilo se toho tehdy přes 40 lidí. Jak badmintonistů, tak beachařů. A ten turnaj proběhl, podařilo se sehnat i partnery a zajistit zajímavé ceny. A mně se to celkem líbilo, bylo to záživné. Navíc jsem z toho byl druhý den úplně vyřízený, jak člověk není zvyklý na pohyb v písku. Na tom turnaji se přizpůsobily pravidla – myslím, že se zvedla síť a zmenšil kurt. Hrály se jak dvouhry, tak čtyřhry. Ale to bylo poprvé a naposled, nevím, proč už se to pak nikdy neopakovalo. Ale tehdy to bylo vtipné a celkem se tam ani tak nesmazávaly rozdíly mezi tím, kdo to umí a kdo ne.

Pro koho je podle tebe beachbadminton zajímavý?

Jak pro lidi, co chodí hrát beach, tak pro badmintonisty. Těch je teď navíc mraky, takže si i rádi vyzkouší něco nového. Když to bude pořád badminton a udělá se tomu nějaký pěkný příběh. Jediný problém vidím v tom, že se to nemůže hrát venku, kvůli míčku. Stačí totiž minimální vánek a je nemožné si zahrát, což by mohlo zájemce odradit.
Ale vím, že existuje sport s názvem speedminton. A ten se vymyslel právě proto, že se dá hrát venku. Jsou to rakety podobné squashi, ale je to podobné badmintonu. Nalajnují se dva čtverce, které jsou od sebe asi 15 metrů. A hraje se trochu těžším míčkem než na badminton. A výhoda je ta, že člověk může dát velkou ránu, ale ten míček nikam neuletí. Má takové těžiště, že to lítá celkem pěkně a zahrajou si to i lidi, kteří to moc neumí. Možná, že to by na ten písek bylo ideální, pokud tedy by na to bylo dost prostoru. Ale třeba by šel i vymyslet nový sport - nové rakety a míček, v Číně nám to vyrobí (směje se).

Měl jsi pocit, že ti badminton na písku může dát i něco tréninkově?

My chodíme jednou za jeden až dva týdny na beachové kurty trénovat. Nehrajeme, ale simulujeme pohyb v písku a děláme to samé, co se dělá na kurtě v hale. Podle mě je písek tréninkový prostředek pro jakýkoli sport. Sprinteři chodí taky do písku.

Mohla by plážová varianta sportu pomoc v propagaci toho klasického?

No, u nás je to trochu naopak. Já mám celoživotní poslání vysvětlovat lidem to, že můj sport není ten na pláži a přes vrata na chatě. Ale že to je profesionální sport v hale přes síť, který má přesná pravidla a je to olympijský sport. Ale dneska si troufám tvrdit, že už to většina lidí ví.