Petr Koukal: Písek je vhodný pro všechny sporty

Petr Koukal (27) je český reprezentant v badmintonu a olympionik. Jeho jméno je spojeno kromě sportovních výsledků také s příkladem člověka, který překonal rakovinu a vrátil se na sportovní špičku. Rozhovor jsme s nim točili těsně před odletem na mistrovství světa v čínském Kuang-Čou. Petr doufal v postup do 3. kola. Zranění kolena mu ale nakonec nedovolilo dokončit zápas v druhém kole proti indickému reprezentantovi Kashyapu Parupallimu. Petr Koukal tak musel zaměnit dějiště mistrovství světa za péči v Centru pohybové medicíny MUDr. Pavla Koláře v ČR.

Jak vypadá tvoje příprava? Je celosezónní?

Badminton už je celkem podobný tenisu v tom, že turnaje jsou celoroční. Pořád se někde hraje - skončilo se v Asii, začíná se v Evropě, pak se jede do Austrálie. Takže pořád se cestuje a je na každém hráči, jak si sezónu naplánuje. Někdo chce mít vrchol na mistrovství světa, někdo na mistrovství Evropy. Takže podle toho se to skládá. Já jsem celé léto trénoval na mistrovství světa. Jinak přes léto bych si dával radši pauzu a kondiční přípravu a začínal na podzim. Ale teď mám stoprocentní záběr, což je šest dní v týdnu, asi 30 hodin tréninku. Takže pět hodin denně, plus regenerace a do toho nekonečné schůzky, rozhovory, fotky a tak podobně. Tréninky jsou ráno herní a odpoledne na dráze nebo v posilovně.

Kdy máš tedy pauzu v přípravě?

Letos jsem měl tři týdny v květnu a budu mít zase tři týdny v prosinci. Volnem myslím to, že nehraju. Jinak ten tréninkový cyklus je takový, že když mám sedm týdnů tréninku, tak sedm týdnů dřu, v tom jsou dva tři turnaje. Pak týden trochu povolím a pak zase sedm týdnů. Záleží podle turnajů a taky kde jsou. Ale i tím, že tady mám trenéra, kterého si platím sám a není to úplně levné, tak se toho snažím využít co nejvíce a tréninky nevynechávat.

Letos je pro tebe vrcholem sezóny mistrovství světa?

Ano. Tím vlastně začínáme a potom mistrovství Evropy, které bude za půl roku v dubnu. Teď po mistrovství světa budou tři týdny trochu volnější, ale pak už zase začíná ta evropská sezóna. To je vlastně do konce roku, pak je trochu volno v prosinci. A leden, únor a březen je příprava na mistrovství Evropy.

Jak by ses chtěl v Číně umístit?

Třetí kolo by bylo pěkné. To už je mezi nejlepších šestnáct a to už by bylo fajn. Ale nejtěžší je to první kolo. Navíc je to v Číně, obrovská hala, těžké podmínky.

V čem je rozdíl mezi velkou a malou halou?

Já vždycky říkám, že tam je moc vzduchu, že míček lítá úpně jinak. A ať chceš nebo ne, tak je tam vždycky nějaký vítr - buď se pohybuje ten vzduch nebo v horším případě fouká klimatizace. A při hře pak najednou míček letí jinam o několik centimetrů. Když je člověk naučený třeba hrát úder na čáru, tak mu pak zanáší několik čísel doprava. Musíš na to pak každý úder myslet. A to tě rozhodí. A my na to nejsme zvyklí, v Česku hrajeme v krásných malých halách, kde se hraje skvěle. Proto jezdíme na turnaje dřív - teď jedeme třeba do podobné haly do Hong Kongu a pak se přesuneme na mistrovství. Tam si to budeme moct zkusit jednou, což je tak na rychlé rozkoukání. Je i problém, že během zkoušky třeba vzduchotechniku nebo světla zapnou trochu jinak než pak při turnaji.

Amatérských hráčů badmintonu přibývá, kurtů taky. Jak je to s počtem profesionálních hráčů v ČR?

No, pomalu to narůstá. Lidi si chodí pravidelně zahrát, pak se třeba i začnou ptát, kam by mohli přihlásit svoje děti. Ale je to běh na dlouhou trať. Já myslím, že třeba za pět let by členská základna mohla být podstatně větší. Ale pro mě osobně je teď důležitější fakt, že si lidi chodí jen tak zahrát, než ten profesionální sport. Protože pro ten tady podmínky stále ještě nejsou.

Co k tomu chybí?

Profesionální vedení. Svaz sice existuje, ale nefunguje tak, jak by měl. Situace ve sportu je celkově těžká, ale my máme prakticky nulový marketing a proto jsme také odkázáni pouze na minimální podporu od státu. Žádné sponzorské peníze. Přitom je tu obrovská šance, těch lidí kteří hrají badminton je tady teď tolik...

A jak badmintonu pomohla olympiáda? V beachi se to třeba celkem podařilo, alespoň mediálně, marketingově, sponzorsky.

Tak u vás to mají dobře udělané holky, Kiki a Maki, tam se to chytlo pěkně. Ale já si myslím, že je teď správná doba - lidi hledají nové sporty a je v módě to hrát. A to jak beach, tak badminton. Oba sporty mají společné to, že se je lidi mohou celkem snadno naučit natolik, aby si pěkně zasportovali a vypotili se.

A cítíš zlepšení ze strany sponzorů? Nebo o ně musíš bojovat?

Musím bojovat. Já jsem pod agenturou Sport Invest, ale většinu sponzorů si seženu sám. I pro tak velkou agenturu, jako jsou oni, to není v současné době jednoduché. Dobře už bylo. Navíc už to není jako dřív, kdy člověk měl někde známého a dostal logo na dres. Dneska má sice třeba ještě lepší známé, ale ty už nemůžou nic rozhodnout - všechno musí jít přes schvalovací procesy, často i nadnárodně. Navíc už se firmy nespokojí pouze s logem a fotkou, ale chtějí k tomu teambuildingové akce, osobní účasti na firemních akcích a podobně. To je časově i psychicky náročnější, ale taková je doba. Jsem vděčný za to, že mám tolik sponzorských peněz, abych mohl jezdit po světě a hrát turnaje. Ale pořád to ještě není tak, jak bych si přál. Často letím na turnaj bez trenéra, což se samozřejmě podepíše na výsledku. O fyzioterapeutovi nemluvě. Celkově je to spíše přežívání, než aby se tím člověk ještě uživil. Ale jak říkám, jsem vděčný za sponzory, kteří mě podporují a místo stěžování si se snažím hledat další cesty. Současný rozpočet na sezónu se pohybuje okolo tří milionů korun, ale potřeboval bych pět milionů, aby to bylo se vším všudy. To je teď taková moje velká výzva, sehnat ten zbytek, abych se až do Ria mohl připravovat maximálně kvalitně.

O sportovním marketingu a Petrově názoru na další plážovou novinku - beach badminton - se dočtete v pokračování tohoto rozhovoru, na které se můžete těšit zase někdy příště :)