Roman Gomola: V sedmi letech prohlásil, že pojede na olympiádu. Povedlo se mu to dokonce dvakrát.

Roman Gomola: V sedmi letech prohlásil, že pojede na olympiádu. Povedlo se mu to dokonce dvakrát.

Daniel Kolouch - čtvrtek, 7. ledna 2021

Rozhovory

Roman Gomola se, mimo jiné, dvakrát účastnil zimních olympijských her v disciplíně bobování ve dvojbobu i čtyřbobu (2002, Salt Lake City a 2006, Turín) a v roce 2007 se v dvojbobu stal mistrem Evropy. V současné době se věnuje kondiční přípravě ostatních sportovců. Nejčastěji k němu do posilovny chodí fighteři, atleti, ale už mu pod rukama prošlo i několik beach volejbalistů, například sourozenci Maixnerovi nebo Finský pár Ida Sinisalo a Niina Ahtiainen, které se, pod Romanovou kondiční přípravou, umístily na druhém místě na mistrovství Evropy do dvaceti let v roce 2015.

Dan: Jak jsi to měl po finanční stránce při tvé profesionální kariéře? Musel sis shánět sponzory? 

Roman: Ze začátku jsme každý měli svoje podnikání, z čehož nám nějaký příjem plynul. Já jsem měl restauraci, Ivoš (Romanův spolujezdec na bobu, pozn. red.) měl velkosklad s botami, takže jsme nějaké peníze měli. Pak nás ale zaměstnala Dukla, tudíž jsme každý měsíc měli ještě další peníze, a to bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Samozřejmě se o nějaké věci staral svaz. Do toho jsme si každý také sháněli sponzory, protože na bobu je hodně místa, kam se daly nalepit reklamy. 

Dan: Je něco, co bys poradil novopečeným profesionálním sportovcům v ohledu hledání sponzorů?

Roman: V současné době je to čím dál tím horší, takže podle mě žádný trik úplně neexistuje. Jde spíš o to, kdo má jaké známé. Vždy se nejlépe shánělo přes kamarády a v kruzích, kde o ten sport měli zájem, ale přímo nějaký návod dát nejde. Snažit se vycházet s lidmi, propagovat svůj sport všude, kde se dá a na to se vždycky někdo chytil. My jsme vždycky říkali, že každá koruna je dobrá, takže jsme nepohrdali ničím. Nepublikovali jsme, kdo nám dal kolik, všichni si byli rovni.

Dan: Jaká byla největší překážka ve tvojí kariéře a jak jsi ji překonával?

Roman: Jediná překážka, která může být, je tvoje hlava nebo zranění. U nás to byl hodně nebezpečný sport, protože když se v nějakých sto šedesáti rozsekáš, tak tě ta hlava zkrátka nepustí k tomu, abys na startu předvedl super výkon. Samozřejmě tě limitují i zranění, těch bylo hodně, ale když jsme jezdili jak na dvoj nebo čtyř bobu, tak jsme museli jezdit, i když nám něco bylo, protože náhradníci nebyli. 

Dan: Jak jsi to měl ohledně motivace? 

Roman: Já jsem to měl s motivací vyřešené od malička, protože můj táta hrál v reprezentaci fotbal a já už jsem někdy v sedmi letech prohlásil, že pojedu na olympiádu. Vždycky jsem si myslel, že pojedu spíš na letní olympiádu, protože jsem dělal od malička atletiku. Vždycky jsem chtěl být alespoň na té úrovni co táta, a to byla moje motivace. Dál když sportuješ, tak je to o dávání si postupných cílů. Nejdříve být nejlepší v republice, potom v evropském poháru, potom ve světovém poháru a pak samozřejmě mistrovství Evropy, mistrovství světa a olympiáda. Pořád se to stupňuje, vždycky si musíš určit svojí motivaci, protože když člověk dlouhodobě ztratí motivaci, tak to ani nemusí dělat, nebo si ji musí zase zpátky aktivně najít. 

Dan: Měl jsi nějaký předzávodní nebo předstartovní rituál?

Roman: Před startem jsem se rozcvičoval vždy sám. Až potom když jsme šli ostré starty, tak jsme si ve dvojici plácli a vybíhali jsme spolu. Já jsem vždy jezdil vzadu a pokaždé jsem ten bob poplácal po boku a očistil jsem zadní křidélka od sněhu, to bylo tak vše. A vlastně jsem měl talisman. Od Lucky Borhyové, která za mnou přijela na mistrovství světa a potom i na olympiádě za mnou byla, jsme dostali plyšovou želvičku, která s námi od té doby jezdila všechny závody v bobu.

Dan: V roce 2007 jste se svým parťákem, ku překvapení všech, vyhráli mistrovství Evropy. Jaké byly okolnosti tohoto nečekaného úspěchu? 

Roman: Ono to bylo překvapení i pro nás. My jsme si v té sezóně půjčili od Němců závodní kudly (ostré nože na kterých bob jede, pozn. red.). Půjčili nám je, protože ty kudly už nebyly v nejlepším stavu, ale i tak to pro nás z technického hlediska bylo velké zlepšení. Viděli Čechy, tak nám je za pár euro půjčili. Další výhoda byla, že jsme dráhu v Cortina d'Ampezzo měli rádi, dobře nám to tam jelo a k tomu si sedly i ty nože a my jsme tím pádem vyhráli mistrovství Evropy a byli třetí ve světovém poháru (mistrovství Evropy a světový pohár byly tehdy sloučeny do jednoho závodu, pozn.red.). 

Dan: Takže bys jako hlavní příčinu uvedl změnu vybavení a spřízněnou trať?

Roman: Přesně tak, hrozně lidí se tam bálo jezdit, protože ta dráha byla dochlazovaná a vršek byl jenom přírodně chlazený mrazem, a hlavně tam byly betonové mantinely, takže když jsi spadl, tak jsi po tom betonu jel hlavou. Tam prostě nebyl ani led. Spoustu lidí z toho mělo respekt, ale nám to tam zrovna vyhovovalo. Je to tak v každém sportu, musí ti sednout všechno.

Dan: Jaké byly okolnosti ukončení tvé profesionální kariéry?

Roman: Já jsem k tomu byl vlastně skoro donucen. Po tom, co jsem byl na dvou olympiádách, jsem se připravoval na třetí ve Vancouveru. V té době jsem byl nejrychlejší v Čechách, takže jsem to bral jako jistotu. Asi tři roky před olympiádou jsem změnil atletického trenéra a bohužel ten bývalý trenér se dostal ke korytu na svazu a dělal nominace na olympiádu. Zjednodušeně mi řekl, že jsem moc rychlý a nehodím se do posádky, tak tam poslal devět pomalejších lidí na olympiádu. To byl takový poslední hřebík do rakve a vykašlal jsem se na to. Neměl jsem to zapotřebí, také protože v té době jsem se už věnoval trénování ostatních sportovců. Ale takhle to je ve spoustě sportů ohledně neshod s vedením svazu. 

Dan: Jak jsi se už v roli trenéra dostal do světa bojových umění?

Roman: Všechno souvisí se vším. Dělal jsem atletiku a boby. Na boby potřebuje být člověk silný a rychlý, tudíž je tam velká spojitost v přípravě s bojovým uměním. Jednou za čas jsem se o víkendu sebral a šel jsem pařit někam do Prahy do klubu. V klubech jsou většinou vyhazovači. Konkrétně v klubu James Dean jsem se začal bavit s tamními vyhazovači, kteří, jak vyšlo najevo, byli fighteři. Jak jsme se bavili, tak se vyjádřili že by potřebovali někoho na kondiční přípravu, a tím to celé začalo. Později se mi tato část klientely hodně rozrostla. Od K1, kickboxu, thajského boxu po teď nejpopulárnější MMA. 

Dan: Jaká byla tvoje první zkušenost s beach volejbalem? 

Roman: My jsme hrávali beach v rámci zimní přípravy a brali jsme to vlastně jako formu regenerace. Bylo to skvělé, nemusíš se bát kam spadneš, je to v písku, je to v teple, velmi mě to bavilo. Každopádně, když mi na trénink přišli první beach volejbalisti, tak jsem hned věděl, jak bude trénink vypadat. Přeci jenom aspekty dynamiky, rychlosti, skákání, síly a tak dále, jsou v kondiční přípravě u většiny sportů velice podobné. 

Dan: Mohli by se beach volejbalisti naučit něco od fighterů nebo i naopak? 

Roman: Určitě. Velmi rád na tréninku propojuji různé sporty. Například si na jeden trénink pozvu Martinu Maixnerovou (bývalá mistryně Evropy do osmnácti let a vicemistryně České republiky v roce 2020 v beach volejbale, pozn. red.) a Terezu Dvořákovou, která je jedna z nejlepších kickboxerek a thai boxerek v Čechách. Navzájem se poměřují, přičemž to každé dá něco nového do jejího sportu. Určitě je super ty sporty propojovat a nebýt fixovaný jenom na jeden, protože každý nový sport ti dá novou zkušenost. Myslím si, že i vy beach volejbalisti byste měli vyhledávat něco jiného, než je jenom beach volejbalové prostředí. Snažit se jít si zahrát fotbal nebo si zaboxovat, aby člověk nestagnoval pouze v tom jednom prostředí.

Dan: Na to bych chtěl rovnou navázat otázkou na pohybové stereotypy, o čemž jsem tě už párkrát slyšel mluvit na tréninku. 

Roman: Pohybové stereotypy jsou věci, které často a pravidelně děláš na tréninku beache. Když budeš trénovat pouze to, co rutině děláš na každém tréninku, což je samozřejmě taky důležité, tak se nikdy nemůžeš dál zdokonalovat. Tyto stereotypy musíš rozbít jinou aktivitou a až potom má to tělo prostředky k tomu se zdokonalit v jiných ohledech, které ti pomůžou být lepší ve sportu, který děláš. Já se pohybovým stereotypům snažím zabránit právě tím, že na tom tréninku propojím dva jiné sporty. Pokud se budeme bavit přímo o příkladu Martiny Maixnerové a Terezy Dvořákové, tak tam si Martina zkoušela kopat a boxovat a Terka si naopak zkoušela různé výskoky, smeče a podobné věci.

Dan: Co konkrétně tedy beach volejbalisti přetěžují?

Roman: U vás jsou problém zádové vzpřimovače, které se dole v bederní části přetěžují hlavně z výskoků, dopadů a nápřahů na tvrdý úder. Řešení je začít se věnovat břišním svalům a celému středu těla, díky čemuž se zvýší úderová dynamika. Další věc jsou odrazy, není to pouze o dělání dřepů, ale taky o posilování zadních stehen, protože bez hamstringů tu přední stranu stehna neposílíš. Nemůžeš přetěžovat jenom ty věci, o kterých si myslíš, že jsou ke tvému sportu důležité. 

Dan: Jak má mladý beach volejbalista poznat, že je načase posilovat s přidanou vahou? 

Roman: Vždycky se říká, že člověk by neměl začít zvedat váhy dříve, než jeho tělo dospěje a ukončí růst a stabilizuje se. Do té doby bych doporučoval například cviky s vlastní vahou, odporové gumy nebo balanční cviky, ale nepřetěžovat to tělo těžkými dřepy, benchpressem a podobnými věcmi. 

Dan: Kdybys měl vybrat jednu cvičební pomůcku, kterou by měl mít každý beach volejbalista doma, co by to bylo? 

Roman: Hlavní je, že s tou pomůckou musí dotyčný umět cvičit. Já dokážu odcvičit s hloupou odporovou gumou skoro všechno, co je potřeba. Každopádně jakožto takový největší základ by má odpověď bylo TRX. Odcvičíš na tom celé tělo a v přípravě to používají úplně všichni sportovci. Nezabere ti místo, můžeš si to brát všude sebou, do lesa nebo na dovolenou, prostě kamkoliv. Za mě tedy nejdostupnější a nejúčinnější je TRX.

Dan: A napadne tě naopak činnost, která je pro beach volejbalisty zbytečná?

Roman: Nic není zbytečné. Když se vše jde s rozumem, tak nic není zbytečné. Jakýkoliv pohyb správně dělaný je zdravý. 

Dan: Jaký je pro tebe nejzajímavější sport, na který jsi v posilovně připravoval? 

Roman: Pro mě jsou všechny sporty, na které připravuji zajímavé, každý něčím jiným samozřejmě. Každý nový sport je pro mě výzva a já mám výzvy rád, takže ti takhle neřeknu jeden, který by pro mě byl zajímavý nejvíce. Nikdy se mi nestalo, že bych někoho odmítl, protože by jeho sport pro mě byl novinkou. Možná, kdyby za mnou přišel šachista, tak mu řeknu, ať jde do mekáče, ale jinak nikoho, kdo sportuje, jakkoliv na úrovni neodmítnu. 

Dan: A co třeba Klára Kolouchová (první Češka, která vylezla na Mount Everest a horu K2, na což jí po kondiční stránce Roman připravoval, pozn. red.)? 

Roman: Tak taky je to výzva. Já si z ní dělám srandu, že je vysokohorská turistka, ale já bych se do takových výkonů sám nepustil. Já jsem vylezl na čtyřtisícovou horu a měl jsem toho plný kecky. Tam musíš mít obrovskou fyzičku i sílu, a hlavně být psychicky odolný, protože to je obrovsky stresové prostředí. Sice si z ní dělám srandu, ale mám k jejím výkonům obrovský respekt, neboť bych tam sám nikdy nevlezl, ani do toho základního tábora. 

Dan: Je něco, co bys chtěl říct na závěr? 

Roman: Už dlouho je ve světě trend, který nastavuje, že hlavní trenér nemůže umět všechno, a tudíž by se neměl ohledně všech aspektů vydávat za odborníka. Tenhle trend ale do Česka dorazil pouze nedávno. Hlavní trenér je od toho, aby své svěřence připravoval k zápasům a podobně. Je velmi důležité mít celý tým od fyzioterapeutů, rehabilitačních pracovníků po výživové poradce a kondiční trenéry. V Česku je pořád zažité, že jeden trenér si dělá všechno, a to je velký problém. Tým musí mít specialisty. V současné době se do týmů zařazují i například mentální koučové. Teprve až jedno s druhým do sebe zapadá, se dají dělat výkony. Já se taky nepouštím mimo svou specializaci, i když tomu třeba rozumím, protože i přesto v tom nikdy nebudu tak dobrý, jako ten konkrétní specialista. Při pozdějším výkonu bude stejně nejvíc vidět ten hlavní trenér. Nikdo neumíme všechno.

Dan: Díky moc Romane, snad se brzy zase uvidíme v posilovně. 


Roman: Taky děkuji, ahoj. 

Foto: www.sportuj.com

Generální partner

Stample!

Beach Service finančně podporují:

Praha MŠMT Městský obvod Plzeň 4 Město Benešov Pardubice

Partneři a sponzoři

Birell Plzeňský Prazdroj Koktejl S-Centrum Benešov STAVOKA Hradec Králové, a. s.
Gymnázium Pardubice Mozartova HIKO SPORT Plzeň pro sport GALA KMOTRA Hanka Mochov