Reprezentace ČR v beachvolejbalu dospělých

Beach volejbal v ČR

Tématem dnešního článku je struktura reprezentace ČR v beachvolejbalu, jak funguje v legislativě a v praxi. Nakonec i drobná úvaha, proč zde je takový zásadní rozdíl – jsme to my.

Hned v roce 2007, když jsme s Davidem Kufou byli poprvé nominováni jako reprezentační tým, jsem zjistil, že v ČR žádná organizovaná forma reprezentace nefunguje. Do té doby jsem si to představoval jako v jakémkoli jiném sportu: výběr několika top hráčů, reprezentační trenér, reprezentační soustředění a reprezentační výjezdy na mezinárodní turnaje. Tohle byl můj cíl, tam jsem se chtěl dostat. Jako junior jsem kvůli tomuhle trénoval.

Bohužel, když jsme v Davidem vyhrávali první Super Cupy u nás, došlo mi, že nic takového u nás nefunguje. My jsme měli to štěstí, že jsme byli v privátním projektu Beachklubu Pankrác, tzv. Profi tým, který nám zajišťoval trenéra a cestování po turnajích. Bohužel, jak to bývá u soukromých projektů, když nejsou výnosné, dlouho netrvají. V ČR později fungoval ještě jeden takovýto projekt, „Bison tým“. Opět soukromý projekt.

V českém volejbalovém svazu byl poprvé SR schválen takovýto záměr reprezentace ČR v beachvolejbalu v roce 2015, možná dokonce až 2016, když jsme ho předložili společně s Josefem Benešem.

Následně koncepční práce začala fungovat v mužské složce a trenérem Andreou Tomatisem, kterého přivedl Martin Lébl. V ženské složce to fungovat nezačalo, protože v ČR byly v té době dva světové týmy a do dalších párů, případně mladých a záložních hráček se již nedalo investovat větší množství peněz, které by motivovalo dobrého trenéra k dlouhodobé práci.

V současné době tak máme „na papíře“ (rozuměj v legislativě ČVS) výborný koncept:

1. Olympijský beachvolejbalový tým – top týmy patřící mezi 20 na světě.

2. A tým – tým více hráčů vedený reprezentačním trenérem, který má právo skládat týmy, zvát mladé hráče po konzultaci s manažerem reprezentace do výběru a je trenérovou zodpovědností připravit druhý tým na Kontinentální pohár.

Dále je v legislativě prostor pro hráče, kteří se vracejí po zranění, po mateřské nebo mají šestkové povinnosti, ale přesto by mohli být platní pro reprezentaci ČR v beachvolejbalu – tzv. kategorie B.

Toto je výborný koncept, který může výborně fungovat v případě, že pod ním je jasná struktura a práce mládežnické reprezentace. Mladí hráči mají jasnou vizi, vědí kam míří a pravidelně jsou sledováni reprezentačním trenérem a občasně mají možnost s A týmem trénovat. Starší hráči mají jasný cíl se v reprezentaci udržet navzdory mladým. Všichni mají motivaci trénovat a zlepšovat se, a hlavně se nemusí zabývat tím, kdo je bude trénovat a kde na trenéra vezmou peníze.

A jak je to v praxi? Trochu jinak…

Je to opravdu jen kvůli nedostatku financí v rozpočtu beachvolejbalu, nebo je to i o lidech? O nás, kteří se počítáme za český beachvolejbal? O těch, kteří než aby si stanovili „ušlechtilé sportovní cíle“ – dlouhodobě pracovali a vychovávali talenty, hádali se s majiteli klubu o každou korunu pro svoje svěřence, sháněli sponzory pro profesionální sport a vzdělávali se, kde můžou, snažili se obsáhnout celou problematiku sportovní přípravy systematicky a bez výmluv – raději dělají zábavu „hobby hráčům“, kteří za to nemají problém zaplatit velké peníze – pro trenéry velmi lehko vydělané. Tato hypotetická kritika se ovšem netýká jen trenérů, jde úplně stejně i o hráče.

Nakonec tedy vyvstává úplně jiná otázka: má někdo v českém beachvolejbalu zájem opravdu a poctivě makat?