Propagace beachvolejbalu v ČR
V dnešním článku se v krátkosti Jan Dumek zamýšlí nad problematikou propagace beachvolejbalu v ČR. Začíná a končí populárním srovnáváním beachvolejbalu s biatlonem.
Na některých veřejných nebo i neveřejných fórech, někdy i v běžných rozhovorech, jsem se setkal s názorem, že beachvolejbal je jakýmsi „letním biatlonem“. Tedy mladším sportem v rámci jednoho sportovního svazu a zároveň tím, který má díky větší divácké atraktivitě větší šanci přitáhnout více diváků ke sportovnímu odvětví.
V některých fázích vývoje mých myšlenek ohledně směřování a stavu beachvolejbalu, nejen u nás, jsem si to také myslel. V současné době mám pocit, že jsme poměrně zaspali dobu a opět: nejen u nás. Detailněji se podívejme na situaci u nás. V Česku byl beachvolejbal populární již v době prvních mezinárodních úspěchů českých týmů na mezinárodním poli (1996 – mistři Evropy Pakosta-Palinek, mistryně Evropy Celbová-Dosoudilová). Nechme teď stranou, do jaké míry to byly beachvolejbalové týmy a do jaké míry to byly týmy složené z výborných volejbalistů, kteří si přes léto šli „zahrát“ beachvolejbal. Dále velký beachvolejbalový „boom“ přišel po úspěšném vystoupení českých týmů na OH v Londýně v čele s 5. místem Maki a Kiki. Od té doby pokračuje nárůst členské základny, a to zejména v kategorii mládeže, což je velmi dobré nejen pro beachvolejbal, ale také pro celý volejbalový svaz v konkurenci mezi ostatními sporty.
V beachvolejbalu jsme schopni udělat dobrou akci – např. Ostrava Open si i v mezinárodním srovnání stojí velmi dobře. Ale nejsme schopni dlouhodobě prodávat český beachvolejbal. Popularita týmu Hermannová-Sluková (dříve i Kolocová-Sluková) je postavena na dobré práci profesionální agentury (samozřejmě postaveno na výborných výsledcích!), není to práce českého beachvolejbalového prostředí. Popularita týmu Perušič-Schweiner (která z mého pohledu je stále nesrovnatelná s Maki a s Bárou) je založena na nestandardním vystupování kluků v médiích, vtipnými články na sociálních sítích (výborné výsledky!) a také na práci soukromé agentury.
Národní turnaje jsou vidět v mediálním prostoru pouze pokud za nimi stojí organizátor, který je chce propagovat. Poslední vývoj na tomto poli je ten, že agentura, která vlastnila většinu marketingových práv na beachvolejbalové top turnaje v ČR více než pět let (tzv. Super Cupy) vypověděla smlouvu a tato kategorie turnajů zřejmě zanikne – jediný, alespoň občas „prezentovatelný“ a prezentovaný český turnaj. Jeden pohled je ten, že český beachvolejbal má v současné době jiný vrcholný produkt a tím je Ostrava Open a dále je složité dostat partnery do domácí tour. Rozumím tomuto pohledu, ale jsem také toho názoru, že za více než 12 let, kdy jsme měli na beachvolejbalových turnajích velmi slušné partnery (od roku 2006: Sonny Ericsonn, Samsung, Staropramen,…), jsme nebyli schopni vyvinout takový produkt, který by byl pro sponzory podobného typu dále zajímavý. Vidím v tom zejména nedostatečný marketing, nedostatečné prodávání těchto turnajů, nedostatečné motivování místních pořadatelů k hledání místních sponzorů a nedostatečnou práci s těmito místními organizátory a sponzory. Připadá mi, že jsme zaspali (my jako celý český beachvolejbal a agentura, která měla turnaje na starosti), spokojili jsme se s tím, co máme a neinvestovali jsme do dalšího rozvoje produktu, nechtěli jsme měnit zaběhnuté. Turnaje pomalu skomíraly až nakonec letos zřejmě skončí.
Je nutné investovat do propagace ve všech médiích: regionálních, on-line kanálech – sociální sítě, vyzývat k propagaci hráče, zapojit do sdílení zpráv diváky apod., jak se s tím setkáváme na zahraničních turnajích – Vancouver Open, Manly Volleyfest,…
Nakonec se vrátím k mé počáteční úvaze o srovnání beachvolejbalu s biatlonem. Myslím si, že máme velké rezervy právě v organizované propagaci a v prodávání beachvolejbalu. Věřím, že právě ukončení turnajů kategorie Super Cup, bude tou pověstnou „fackou“, abychom tuto problematiku opravdu brali vážně a začali investovat do rozvoje.
Foto: FIVB
