Mládežnický beachvolejbal v klubech
V dnešním článku, bych se chtěl zaměřit spíše na programový rozvoj mládeže v klubech z pohledu ČVS. Tedy na programy, kterými svaz motivuje kluby k tomu, aby vychovávaly hráče pro výkonnostní úroveň, která tvoří následně základnu pro reprezentaci ČR.
Velký boom beachvolejbalu, ve smyslu růstu členské základny, nastal po úspěšném vystoupení českých týmů na LOH v Londýně a také díky následnému rozvoji tzv. junior beachligy, která byla iniciována několika areály beachvolejbalu v Praze. Junior beachliga (regionální soutěž Pražského volejbalového svazu, dříve „juniorliga“) je mimochodem soutěž ojedinělá v evropském měřítku a CEV (evropská konfederace volejbalu) si před pár lety vyžádal její detailnější popis, aby mohl tuto formu rozvoje propagovat i v jiných evropských zemích. V současné době funguje i podobný koncept v Jihomoravském kraji. Junior beachligu a jí podobné projekty vidím jako výborný koncept pro propagaci sportu, získání herní praxe pro širokou základnu hráčů všech výkonnostních kategorií a samozřejmě i jako přirozené vyvrcholení tréninkového snažení hráčů v zimním období.
V dnešním článku, bych se chtěl zaměřit spíše na programový rozvoj mládeže v klubech z pohledu ČVS. Tedy na programy, kterými svaz motivuje kluby k tomu, aby vychovávaly hráče pro výkonnostní úroveň, která tvoří následně základnu pro reprezentaci ČR.
Základní myšlenkou těchto programů je financovat kvalitní trénink v klubech s klubovými trenéry. Svaz v takovýchto programech přispívá na tréninkový proces, ale hlavně nastavuje pravidla pro takovéto financování. V českém beachvolejbalu máme programy dva, které jsou rozděleny podle věku podporovaných hráčů: do 17 let jsou to střediska beachvolejbalu – SpSB a do 23 let je to program vrcholových center beachvolejbalu – VSCB.
Klub musí prokazovat tréninkový plán a musí dodržet další náležitosti, aby mohl být financován. Kluby jsou v tomto programu odměňovány za vychování a vůbec přivedení k volejbalu talentovaných hráčů, kteří mají i fyzické předpoklady úspěšně se zapojit do mezinárodní úrovně volejbalu. Kritéria pro hodnocení jsou rozdělena na fyzické předpoklady (testování) a výsledky v turnajích.
Tento sytém byl nejprve nastaven v šestkovém volejbalu, kde je doplněn o tzv. SCM – sportovní centra mládeže a také o pravidelné fungování reprezentačních týmů mládeže. Celý tento systém funguje evidentně velmi dobře v kategorii chlapců, dokladem toho jsou již pravidelné medaile z mládežnických mistrovství Evropy v posledních letech. Základem celého konceptu je, že kluby jsou motivovány k systematické práci, a to i v případě, kdy přivedou úspěšné jednotlivce a ne celý tým.
Beachvolejbal by měl z mého
pohledu nastoupit podobnou cestu. Dokonce si myslím, že by se měl
přímo „napojit“ na již fungující systém v šestkovém
volejbalu. Testování fyzických předpokladů je stejně naprosto
shodné, tedy na palubovce. Jediné, co je třeba definovat, jsou
adekvátní výsledky, které by byly porovnatelné mezi sporty –
beachvolejbal a volejbal.
Dalším důležitým prvkem je definice reprezentační složky: kolik členů v jaké kategorii, kdo je zodpovědným trenérem, jak často budou probíhat tréninkové kempy reprezentace ČR v beachvolejbalu apod. Pak vidím až jako druhotné bavit se o SCM v beachvolejbalu.
Pokud chceme v beachvolejbalu myslet na podobně systematické úspěchy, které v současné době přináší chlapecký šestkový volejbal, je nutné stejně systematicky pracovat s kluby, ale i s reprezentačním výběrem, který musí být „nad-klubový“.
Úspěchy nepřijdou hned, stejně jako nepřišly hned v šestkovém volejbalu. Je nutné vytrvat. Plánovat projekty na minimálně dva olympijské cykly, na 8 let. A se stejnou trpělivostí přistupovat i k financování.
Foto: FIVB
