Beach kemp v Itálii, týden druhý by Kovy

Soustředění v Itálii

Uplynul 2. týden od našeho velkolepého překonání hranic nesčetného počtu okresů a od Česka nás dělí nezvyklá vzdálenost. Do Itálie již úspěšně dorazila i druhá parta, nutno zdůraznit, že bez ztrát, s čímž skoro ani nikdo nepočítal, ale kupodivu jsou tu všichni. V dnešním článku se můžete i vy, z dalekého Česka, pokochat děním z druhého týdne a třeba se na základě toho rozhodnout, zda se sem někdy vypravíte či nikoliv, ale věřím, že už jen zdejší kuchyně za to stojí a na písek se již nepochybně také těšíte, tak si můžete počíst, jak jsme se po tak dlouhé době s pískem poprali my.

V pondělí nám skončila karanténa a my jsme se po ranním negativním testu mohli po dlouhé době konečně svobodně pustit do pravidelných návštěv zdejší zmrzlinárny. Zhruba ve stejné době se naše druhá skupina nacházela někde na římském nádraží, kde musela čelit nepřízni osudu v podobě nepřívětivého policisty zakazujícího veškeré činnosti, kterými byste se mohli při šestihodinovém čekání na vlak zabavit.

Netrvalo to dlouho od doby, kdy jsme se začali vesele prohánět na písku, a nově příchozí skupina dorazila za námi do kempu a hned se mohla vesele zavřít do karantény. Nemyslete si ale, že jet s druhou skupinou neslo samé nevýhody. Z počátku to tak sice vypadalo a rozhodně nám už začínali závidět naše opálené brýle, ale v pátek došlo k dramatickému zlomu. V průběhu toho, co jsme se těšili ze hry side-outu, nám byly odcizeny celkem 3 mobilní telefony, peníze a Danovy tepláky. Okolo toho bylo hodně nepříjemného vyřizování s pojišťovnami, policií a tak podobně a druhá parta si mezitím v bezpečí karantény užívala nových epizod Like Housu.

V neděli byl z izolace propuštěn i zbytek naší výpravy a pár jedinců ukončilo dlouhé těšení se na písek hned turnajem. Hrála se místní beach volejbalová tour a zúčastnily se jí celé 3 naše páry, které se umístily na krásném 1., 3. a  9. místě. 

No a toť ze druhého týdne v Itálii asi vše, ale ještě se kousek vraťme a připomeňme si jednu velikou ztrátu. Tento článek bych ráda věnovala památce Danových oblíbených, již po druhé ukradených, tepláků. Prosím o minutu ticha. 

Děkuji,

Kovy

Foto: Jan Votoček