Rozhovor se Simonem Nauschem, část první. "Strašně moc rád lidem pomáhám naplnit jejich potenciál."
Již od chvíle, kdy se Markét s Bárou staly součástí týmu Beach Service, jsme se těšili, že lépe poznáme i muže, který je svým způsobem v pozadí a moc se toho o něm neví. Řeč je samozřejmě o trenéru Simonu Nauschovi. Ačkoliv počet rozhovorů s ním, alespoň tedy těch, které autorka zaregistrovala, by se dal spočítat na prstech jedné ruky, trenérských úspěchů evidujeme nespočet. V první části exkluzivního rozhovoru pro Beach Service poznáte i Vy Simona blíže. A že je o co stát!
Beach volejbal je pravděpodobně celý tvůj život. Máš čas na nějaké další koníčky?
Nejvíce času věnuju své fence Amy. Psy miluju a kdybych tolik necestoval, měl bych ještě jednoho, možná dva. Také hodně čtu. Čtu všechny možné žánry. Zaměřuju se však na témata týkající se trenérství. Zajímám se o knihy zkoumající lidské chování, mozek, zvyky. Čtu knihy o emoční inteligenci, komunikaci, tréninkových pravidlech, biografie trenérů, atp. Také rád cestuju, ale vzhledem k mé profesi, při které jsme na cestách v podstatě neustále, se nikam krom těchto cest za FIVB turnaji moc nedostanu.
Jak často se dostaneš domů?
Ne moc často. Vlastně je to posledních šest let celkem problém. Moje mamka žije částečně ve Španělsku a ve Švýcarsku. Navštívit se mi ji podaří tak dvakrát, maximálně třikrát do roka. Můj otec bydlí v Německu. Za ním se dostanu jedenkrát, maximálně dvakrát do roka. A co se týče mojí sestry, tak ta poslední čtyři roky žije v Singapuru a já ji nenavštívil ještě ani jednou. Do Vídně se dostanu tak třikrát do roka. Určitě chci na této situaci zapracovat.
Je tu v České republice něco, co ti opravdu chybí?
Ani ne. Vlastně mám tuto zemi rád stále víc a víc. Možná jedna věc mě napadá - čirá a čistá voda, kde se dá vykoupat. V Rakousku můžete skočit prakticky do jakékoliv řeky, jezera či rybníku a zaplavat si. Dokonce i ve Vídni můžete vlézt do Dunaje v jakékoliv části města a nemusíte se ničeho bát. To v Čechách jsem často varován, že voda nemusí být čistá. Takový skok do Vltavy uprostřed Prahy, to by se mi líbilo. Jistou překážkou je jazyk, samozřejmě. Ale to je více můj problém než České republiky, ačkoliv čeština je vážně těžký jazyk. Plánuju se teď výuce češtiny věnovat důkladněji.
Co plánuješ v nejbližší době?
Chtěl bych si koupit dům, mít dva další psy a vydělat hodně peněz. To aby se holky začaly snažit a domů vozily jenom zlato! Ale ne, dělám si legraci.
Momentálně jsem plně zavázán svému novému týmu, který chci dostat do Ria 2016. Pokud se tomu tak nestane, chci se za osm měsíců poohlédnout zpátky a říct sobě i holkám, že jsme pro to udělali všechno. „Cesta je důležitější než cíl.“ Pak budu šťastný.
I ty jsi byl profesionálním hráčem. Kvůli sérii zranění jsi však musel kariéru ukončit. Chybí ti to?
Samozřejmě, že mi hraní chybí. Ovšem po osmi operacích v rozmezí dvanácti let bylo v mých 24 letech jasné, že kariéra by byla stejně u konce dříve nebo později. Buď by definitivně odešlo koleno nebo záda. Co tím chci říct. Začínal jsem jako jedna z největších rakouských nadějí, ale po všech těch zdravotních komplikacích bylo už poměrně brzy jasné, že se do světové špičky nedostanu. Musel jsem tedy přehodnotit své hráčské cíle. Beach volejbal jsem však miloval i nadále. Vždy jsem se po uzdravení těšil, až se vrátím na písek, a i dnes si moc rád zahraju. Nikdy jsem nebyl hráčem, který by hrál pouze pro medaile, ať už na FIVB Openech či Grand Slamech. Celkově jsem však pouhé tři sezóny ze dvanácti nebyl zraněn. Velmi brzy mi tedy došlo, že musím přestat snít o tom být světovým top hráčem.
Co máš na trénování nejraději?
To je velmi ošemetná otázka. Kdybych měl odpovědět krátce, řekl bych chvíle, kdy můj tým vyhrává, ale to by nebyla pravda. Hrozně rád vymýšlím a zkouším nové způsoby, jak holkám pomoci dosahovat vysokých výkonů. Baví mě vymýšlet nové herní styly a jsem nadmíru spokojen, pokud mé rady holky při hře vyzkouší a díky tomu vyhrají. Když vidím své hráčky, jak si na kurtu věří, nebojí se soupeřek a statečně dodržují systém, který je naprosto odlišný od herního stylu týmů na okruhu, pak je můj úkol splněn a jsem šťastný. Ani nemohu říct, co mě k trenérství přivedlo. Prostě se naskytla příležitost a já se jí chopil. Strašně moc rád lidem pomáhám naplnit jejich potenciál.
