Rozhovor se Simonem Nauschem, část třetí. “Believe you can – and you are halfway there.”
V poslední části rozhovoru se Simonem Nauschem se dozvíte o nových trendech ve světě profesionálního beach volejbalu, o tom jak probíhá klasický den trenéra na turnaji nebo co by Simon doporučil mladým sportovcům, kteří to chtějí někam dotáhnout.
Vypozoroval jsi v poslední sezóně v profesionálním plážovém volejbalu nějaké změny?
Ano, určitě začíná být náročnější se ve světě prosadit. Fyzické aspekty se stávají číslem jedna a hodně zemí na nich staví svůj systém. Na okruhu se objevují stále lepší a lepší atleti s výbornými fyzickými i výškovými parametry. Přestává stačit být jen dobrým talentovaným hráčem a trénovat pětkrát týdně. Musí se pracovat na všech aspektech profesionálního hráče, kterými jsou například psychika, strava, fyzička, zázemí, partneři a kvalitní trenéři.
Myslíš si, že tento rok zaznamenáme nějaké změny v trendech?
Ano, myslím si, že trendy se budou vyvíjet. Nerad bych však prozrazoval jakým směrem, jelikož na trénincích budeme pilovat reakci na tyto trendy. Obecně řečeno ale zřejmě k žádné zásadní změně nedojde. Top týmy se zaměří na své největší přednosti a ty budou zdokonalovat. Mimochodem, na okruhu se většinou objevuje více rozdílných trendů.
Podívejme se například na mužský beach volejbal. Některé týmy se přestaly poohlížet po dobrých polařích a na místo toho spojují dva vysoké hráče. Tato filosofie se opírá o předpoklad, že pokud se již hráči podaří balón ubránit, je vysoká pravděpodobnost, že míč díky svým parametrům i vítězně odútočí. Příkladem mohou být dvojice Brouwer-Meeuwsen nebo Pedro Solberg-Evandro. Pak tu však máme například dvojice Bruno Schmidt-Alison Cerutti, letošní mistry světa, nebo nováčky roku Ranghieri-Carambula. Tyto týmy mají striktně rozdělené role, menší hráči jsou polaři a větší spoluhráči blokaři. No a pak tu také máme dvojici Samoilovs-Smedins, kteří mají od předchozích příkladů opět zcela odlišný styl hry. Na bloku se tito dva hráči občas vystřídají, někdy změní i strany a hrají různé herní kombinace. Lze tedy pozorovat více herních stylů.
Pokud bych měl popsat technické trendy, tak kromě posledních pár měsíců uplynulé sezóny se hráči vždy snažili o prudké, dobře umístěné podání. Na základě poslední sezóny se mi však zdá, že se taktika spousty týmů v tomto změnila. Začalo se podle mě podávat proměnlivěji tak, aby se soupeř vyhodil z jeho herního tempa.
Co změny v pravidlech, stíháš se jim přizpůsobit? Dává FIVB o těchto změnách vědět dostatečně dopředu?
V tomto jsem FIVB nikdy nerozuměl a jejich někdy až opravdu nesmyslným změnám v pravidlech jsem radši většinou nevěnoval mnoho pozornosti. FIVB chce, aby se šestkový a plážový volejbal co nejvíce přiblížil jeden druhému. Ale proč to dělat? V jednom z nich hraje šest hráčů na pevném povrchu, ve druhém dva hráči na nestabilním povrchu. Jsou to jiné sporty a měly by mít svá specifická pravidla. Navíc spousta změn pravidel z poslední let byla rok po jejich vydání opět vzata zpět. Na změny pravidel jsem se tedy nikdy nezaměřoval, což vzhledem k tomu, že všechny stejně byly nakonec zamítnuty, byla naštěstí dobrá volba. Ze strany plážových volejbalistů a trenérů vyvstává většinou otázka: Proč se snažíte měnit pravidla divácky úspěšného sportu, na jehož všechny zápasy na olympijských hrách jsou již všechny lístky vyprodané?
Zajímalo by nás, jak vypadá klasický den Simona Nausche?
Na to není jednoduché odpovědět vzhledem k rozdílným pracovním fázím během roku: turnajová sezóna, příprava na sezónu, mimosezónní období. I v období mimo sezónu mám například velmi napilno. Musím naplánovat celou další sezónu, zorganizovat přípravu, domluvit partnery a mnoho dalšího.
Pokud
jsme na turnaji, vypadá můj den takto:
Den
před zápasem projdu všechny nahrané zápasy posledních let,
které mám. Nejvíce se zaměřuji na předchozí a současnou
sezónu a snažím se najít dva až tři soupeřovy zápasy. Pokud se mi
povede najít záznam zápasu, ve kterém hraje soupeř proti mému
týmu či jemu podobnému, tím lépe. Zápasy pořádně prostuduju a vytvořím krátký sestřih vybraných výměn a momentů, které
chci holkám ukázat. Pokud je to možné, se střihy mi pomáhá
moje asistentka Veronika (Veronika Brown Hošková, pozn. red.). Po té se snažím zkontaktovat s mým
mentorem Volkmarem (Volkmar Grallert, pozn. red.). Pomocí Skypu se bavíme o soupeři, pokud jej
zná. Případně spolu vymýšlíme, jak na něj. Když ani jednoho
z nich, ať už kvůli časovému posunu nebo z jiných důvodů
nezastihnu, musím se s tím poprat sám.
Pokud je další den náročný, musím dopředu zhlédnout a připravit také taktiku na další soupeře, se kterými se ten den můžeme potkat. Ve výsledku se tedy jedná o dvě až šest hodin, které věnuji pozorováním hry soupeřů. Někdy jsem rád, když hrajeme proti novému týmu, o kterém neexistuje mnoho informací (směje se). V opačném případě mi to totiž nedá a pokud nějaké informace o týmu existují, snažím se je vždy všechny vyhledat. Vím, že v mnoha případech obzvlášť můj nový tým všechny tyto informace někdy ani nepotřebuje. Já ale po holkách chci, aby do všeho šly naplno, takže se tím také řídím. Chci být připravený. Po zhlédnutí videí načrtnu taktiku, kde taky zohledním jak herní možnosti svého týmu, tak i další herní podmínky, jako například počasí.
Další den, většinou ráno, máme taktický meeting s holkami a pak se jdeme rozcvičovat na kurty. V den zápasu je to již jen o dobrém naladění hráček a zjištění jejich případných nejistot či pochyb. Před tím, než zápas začne, musí mít Bára s Markét jasno v tom, jak ho pojmou. Pak už jen celý zápas sleduju, což mi není vždy příjemné, protože se ocitám v situaci, kdy již holkám pomoc nemůžu. Zapisuju si poznámky ke každému bodu a za ty roky jsem si vytvořil systém, ze kterého jsem schopen hned po zápasu vyhodnotit jeho statistiky: úspěšnost side-outů, počet es či chyb na podání, počet chyb soupeře a podobně. Díky tomuto mám v ruce ihned objektivní zhodnocení každého zápasu. Pokud holky vyhrají, mluvím k nim většinou kratší dobu, než po prohře. Pokud holky prohrají, je potřeba se postarat o to, aby prohru hodily rychle za hlavu. A pak celé kolečko začne znovu. Pokud jsme tedy na turnajích, znamená to pro mě až dvanáctihodinový den plný práce. Obzvlášť začátky turnajů, kdy se musíme připravit na tři soupeře během jednoho až dvou dnů, jsou velmi náročné.
Co bys ve zkratce vzkázal našim mladým talentům, kteří se chtějí stát opravdu dobrými hráči?
Asi jen to, aby si užívali zábavy na kurtu a nebáli se velkých cílů. Na mém stole jsou dva citáty. “Believe you can – and you are halfway there.” A ten druhý: "Don’t just work hard – work smart.” Zní to teď velmi jednoduše, ale pokud přeneseme tyto dva citáty na pole sportu, jedná se o, dle mého názoru, nejnovější přístup k vrcholovému sportu. Pokud v sebe atlet nevěří nebo není schopný snít, nerozvinou se u něj důležité dovednosti a potřebné sebevědomí. V současných tréninkových trendech již nejde jen o to trénovat tvrdě a hodně, ale raději méně a efektivněji. Kvalita trénování již nespočívá tolik v kvantitě, ale spíš v kvalitě a v soustředění se na dané cíle. Pro mladého hráče je tedy lepší pracovat na sobě jen do té chvíle, dokud je schopen dělat danou činnost technicky správně. Pokud se dostaví únava, ať už fyzická nebo psychická, a spustí se zažité stereotypy, je lepší si od cvičení odpočinout a vrátit se k němu, až je hráč opět schopen ho provádět správně.
